VODA, ustavičně plynoucí, odplývající, je stále „nová, přicházející“, a přesto je to stále voda. Je obrazem věčné měnlivosti i věčné stálosti. Je vždy jiná, a přece zůstává stále stejná. Je v ustavičném pohybu, činnosti, a přece se nevyčerpá. Je tím, nejpoddajnějším a nejměkčím na světě“, ale „v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná“. „Spokojuje se s nejnižšími místy“, přitom však „kraluje tisícerým údolím“, protože „se dovede dokonale sklánět dolů“, „zaujímat místo dole“. „Dobrotivě prospívá všemu tvorstvu“, ale o nic pro sebe neusiluje, je bez nároků na chválu a uznání, spokojuje se s tím, „ oč nikdo nedbá“. O nic se nepře, „s nikým není ve sváru“. Zobrazuje krajní dobrotu, v níž není ani stín „sebe“. Tím vším „je blízká věčnému tao“.
Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se s nejnižšími místy,
o než nikdo z lidí nedbá;
tím se blíží věčnému tao.
Tao Te Ťing